F.l.I.c.K.y.

Delfíni

Delfíni se poprvé objevili v miocénu (tj. asi před 25 mil. let).
Jejich předchůdci jsou prakytovci (Archeoceti), kteří obývali naši
planetu v eocénu (tj. před 60 mil. let). Dosud se archeologům nepodařil
nalézt mezičlánek mezi prakytovci a pravými kytovci. Prakytovci
nejspíše vznikli z primitivních savců v období křídy před 100 mil. let.
Během této dlouhé doby prošli delfíni složitými změnami. Původní
prakytovci měli oddělené nozdry na konci horní čelisti. Dnešní kytovci
mají praktičtější dýchací otvor na vrcholu hlavy. To jim umožňuje
snadnější dýchání. Zuby dnešních delfínů jsou prakticky všechny stejné.
Mají kónický tvar. Stejný tvar zubů měli prakytovci pouze v přední
části čelisti. Ostatní zuby po stranách čelisti byly oploštělé. Jejich
tvar svědčí o tom, že sloužily k rozdělování potravy na jednotlivá
sousta.

 Dalším vývojem prošla kostra, hlavně lebka, kostra
končetin, ale také osová kostra. Vědci se domnívají, že z původních
primitivních savců se vyvinul společný předek, z něhož potom vznikly
prakytovci (Archeoceti), kytovci ozubení (Odontoceti) a kytovci
kosticonosní (Mysticeti). Velkým vývojem prošel i mozek. U zubatého
prakytovce rodu Prozeuglodon byla kapacita mozkovny asi 800ccm, při
délce těla 20m. Předchůdce člověka Australopithekus, který se vyvinul
asi o 50 mil. let později, měl kapacitu mozku o 200ccm menší
(tj.600ccm). Velikost mozkovny dnešního vorvaně Physter catodon je
okolo 9000ccm,při téže délce těla (20 m).

 Zařazení delfína

Řád kytovci (Cetaceae) se skládá ze dvou podřádů: kosticoví (Mysticeti)
a ozubení (Odontoceti). Ozubení se dále dělí na čeledě narvalovití,
vorvaňovcovití, vorvaňovití, delfínovcovití, delfínovití. Do čeledě
delfínovitých patří běluhy, delfín obecný (Delphius delphis) a delfín
skákavý (Tursiops truncatus), který se nejvíce hodí k vědeckým účelům.
Jeho latinský název je poněkud humorný. Tursiops truncatus totiž v
překladu znamná nosaté mořské prase. Zřejmě proto se v češtině
nepoužívají překlady latinských názvů, ale speciální česká jména
živočichů.

 Anatomie delfínů

 Tělo delfínů má stavbu těla
téměř shodnou s obecnou stavbou savců, ale má hydrodynamický tvar, což
mu umožňuje jednoduchý pohyb ve vodě. To delfína oproti nám ve stavbě
těla zvýhodňuje, ale má také určité nevýhody, např. nemůže pomocí
končetin držet předměty.

 KOSTERNÍ SOUSTAVA

 Kosterní
soustava kytovců se v základních rysech velmi podobá kostře
suchozemských savců, až na některé vyjímky, jako je např. kostra
končetin.

 Na lebce delfínů nalezneme dlouhé zobákovité čelisti,
které mají asi 100 zubů. Spodní čelist je delší než horní a delfín ji
používá k útokům proti žralokům, nebo kytovcům jiného druhu. Proto mají
také delfíni zesílené čelní kosti ležící za dýchacím otvorem a
čelistními kostmi až na tloušťku 4cm.

 Na žraloky delfíni útočí tak,
že pevně semknou čelisti, které do sebe přesně zapadají. Potom vyvinou
přiměřeně velkou rychlost, přičemž do protivníka narazí právě
předsunutou spodní čelistí. Tím žraloka usmrtí.

 Kostra krku je
tvořena sedmi relativně tenkými obratli, ale je podporována mohutnými
svaly, které přispívají k hydrodynamickému tvaru těla, takže z vnějšího
pohledu ani nejde rozlišit předěl hlavy, krku a ostatního trupu.

Ploutve delfína jsou vlastně přeměněné přední končetiny. Kostra ploutve
se skládá (stejně jako kostra naší ruky) z kostí pěti prstů,
zápěstních, předloketních a pažních kostí. Jediný rozdíl je pouze v
pohyblivosti jednotlivých kloubů. Kosti prstů nejsou pohyblivé vůbec,
ostatní klouby, kromě kulovitého, jsou pohyblivé jen mírně. Kulovitý
kloub spojující končetinu k lopatce je z nich nejpohyblivější a všechny
pohyby ploutve vycházejí vlastně z něho. Jinak se ploutev pohybuje jako
jediný celek.

 Kostra zadní končetiny je potlačena úplně. Jediným
zbytkem jsou dvě malé zakrslé kosti v pánevní oblasti, ale nemají žádný
praktický význam. U některých jedinců se mohou výjimečně vyskytnout z
vnějšku patrné výstupky (podobně jako ušní boltce), což dokazuje
suchozemského předchůdce.

 Hřbetní ploutev nemá kostěný základ,
ocasní má středovou kost, tvořenou ocasními obratli, které slouží k
uchycení mohutného svalstva sloužícího k pohybu celého delfína.

 Osovou kostru tvoří 64 páteřních obratlů (7 krčních, 13 hrudních, 17 bederních a 27 ocasních).

 SVALOVÁ SOUSTAVA

Nejmohutnějším svalem lebky delfína je sval čelistní. Jeho zvláštností
je, že začíná hluboko v duté spodní čelisti. Upíná se na vlastní lebce.
Dalšími důležitými svaly jsou velice jemné svaly v okolí dýchacího
otvoru, podobné našim hlasivkám. Slouží také k uzavírání dýchacího
otvoru.

 Hrudní ploutev je ovládána jako celek svaly hrudního
končetinového pásma, které řídí směr plavání. V "loketní" části je
končetina pohyblivá jen velmi málo, svaly v této části téměř úplně
zanikají.

 Svaly trupu jsou velice mohutné, probíhají od hlavy až po
ocas. Jsou rozděleny na čtyři snopy - na každé straně těla jeden pár.
Na každé straně těla se sval upíná pomocí šlach až 3cm silných k horní
a spodní části pravého a levého křídla ocasní ploutve. Střídavými stahy
horních a dolních takto mohutných svalů dosahuje delfín své vysoké
rychlosti a zrychlení. Prudkými stahy bočních svalů - ůdery ocasu
dosahuje velice účinné obrany. Mírnými, pak reguluje směr pohybu.

 KOŽNÍ SOUSTAVA

Výkon pohybových svalů delfína odpovídá asi dvěma koňským silám, přesto
může plavat rychlostí přes 40km.h-1. Tajemství se především skrývá v
kůži.Především tuková vrstva zakrývá nerovnosti trupu a dodává
delfínovi přirozený hladký proudnicový tvar. Pružnost kůže způsobená
kolagenními vlákny pomáhá bránit turbulentnímu proudění, které
představuje až 60% tření. Tato ochrana před turbulencí se nazývá
pasivní.

 Existuje však i aktivní ochrana, která se uplatňuje
především při rychlostech vyšších než 40km.h-1. Podstatou aktivní
ochrany je vytváření tzv. běžící vlny pomocí vznikajících kožních
záhybů, které mění turbulentní proudění v laminární. V tukové vrstvě je
uloženo velké množství svalů. Existují reflexní spoje mezi těmito svaly
a nervovými zakončeními na povrchu pokožky, které určují povahu
proudění.

 Ochranná funkce pokožky je také velice dobře vyvinuta.
Dokonalá hladkost je důsledkem neustálého obnovování svrchní vrstvy.
Stará kůže se stále odlupuje, a proto se na pokožce delfína nemohou
zachytit žádné mořské organismy, jako jsou řasy.

 Zbarvení delfína
je také velice výhodné. Shora je delfín šedý, zespodu bílý. To ho dělá
proti tmavému dnu a světlé hladině téměř neviditelným.

 Při zranění
se elastická pokožka delfína stáhne kolem rány a zbytek vyplní tuk.
Potom se kůže obnovuje až se rána úplně zahojí. Takže ani při zranění
neztrácí delfín svůj hydrodynamický tvar.

 DÝCHACÍ SOUSTAVA

Delfín, stejně jako ostatní savci, dýchá plícemi. I když žije pod
vodou, dýchá vzduch. K tomu potřebuje orgány, které ostatní savci
nemají. Jsou to například záklopky, které brání průniku vody do dýchací
soustavy, vzduchové váčky, které zadržují vdechnutou vodu, ale slouží
také jako zásobárna kyslíku. Pomocí těchto orgánů a speciálního
"jazyku" umí vydávat zvuky, jako je pískání, vrzání, štěkání, mlaskání,
atd. Pod vodou používají dýchacího otvoru, který je umístěn těsně před
čelní krajinou, na vzduchu dokážou vydávat vrzavé zvuky ústní dutinou.

 Byl dokonce zaznamenán případ, kdy se delfín pokoušel vyslovit anglická slova, ale naše řeč má pro ně velice nízké zvuky.

 TRÁVICÍ SOUSTAVA

 Jestliže máme delfína zařadit podle typu potravy, bude se určitě jednat o dravého masožravce.

Svou kořist nejprve chytí podélně, potom si ji zuby a jazykem zpracuje
do válcovitého tvaru. Ryba putuje do jícnu, předtím je z ní však
vymačkána slaná voda. Odtud plyne záhada, odkud delfíni vodu získávají.
Teorií je několik. Nejpravděpodobnější asi bude, že někdy přece jenom
mořskou vodu polknou, nebo ji nabývají při metabolických procesech při
trávení ryb.

 Dále potrava jde přes dvě rozšířené části (pozůstatek
po přežvýkavcích), které mají funkci předtrávení, ale potrava už není,
jako u přežvýkavců vrácena zpět do ústní dutiny.

 Dalším orgánem je
třetí žaludek, fungující stejně jako náš, a do čtvrtého žaludku ústí
slinivka břišní a žlučník, takže odpovídá našemu dvanáctníku.

 Odtud již pokračuje střevo, poměrně tenké, na konci se rozšiřuje. U samic ústí do kloaky. Slepé střevo chybí úplně.

 VYLUČOVACÍ SOUSTAVA

Ledviny delfínů jsou nadměrně velké a velice složité. Jsou daleko
složitější než naše. Dělí se na mnoho samostatných kanálků. Jejich
složitost je především způsobena tím, že delfíni potřebují vylučovat
velké množství solí, získaných z mořské vody, nebo z ryb.

 POHLAVNÍ SOUSTAVA

Kytovci jsou gonochoristé a mají vnitřní oplození. Vývoj mláděte v
děloze matky trvá asi 10 měsíců. Mládě bývá většinou jen jedno,
dvojčata jsou výjimečná.

 Po deseti měsících březosti probíhá porod.
Nejdříve se samice vzdálí od ostatních delfínů a porodí. Pupeční šňůra
se ihned přetrhne. Matka potom své mládě strká hlavou na hladinu. V
tomto okamžiku připlavou ostatní samice a pomáhají ji mládě na hladinu
dotlačit. Jakmile se tam dostane, hned se poprvé nadechne. Potom se
samice starají o zesláblou matku a malé mládě. V prvních dnech je
krmeno asi co 26 minut, ale za šest až sedm měsíců je mládě schopno
ulovit si vlastní rybu.

 Mateřský pud je silnější než pud
sebezáchovy. Je-li uloveno mládě, matka přestane prchat, ba naopak se
snaží dostat k lovcům. Tento pud není mnoha vědci považován pouze za
pud, ale spíše za cit.